Analogová zařízení:
Analogová zařízení používala pro záznam informací (typicky zvuku nebo obrazu) nějakou křivku, která byla realizována magnetickým polem nebo jiným fyzikálním jevem (elektromagnetické vlnění, zvuk se šíří vlněním...). Napřiklad analogový záznamové zařízení (magnetofon) převedl hudbu (tj. audiosignál) na křivku (která zaznamenává průběh magnetického pole) a tato křivka byly zapsána (zaznamenána) na nějaký nosič (pásek v kazetě, drážka vylisovaná v klasické vynilové desce)
Výhodou byl záznam přirozeného zvuku, nevýhodou bylo, že kopírováním původního záznamu vždy dochází k jejímu zkreslení, tedy ztrátě kvality záznamu.

Digitální zařízení:
Digitální (též. binární, číslicový) záznam využívá tzv. A/D převodník analogového signálu, který je s jeho pomocí převeden a zaznamenán jako binární číslo (skupinu nul a jedniček) Díky tomu, že odlišit 1 a 0 (pomocí el. napětí -je nebo není) lze téměr bezchybně (případné chyby jsou ošetřeny tzv. kontrolními bity), nedochází při přenosu digitálního signálu ke ztrátám informace, a tedy ani kvality signálu.

Aby byl zvuk věrně zazamenán, je třeba výše uvedených vzorků co nejvíce, vzorkování musí být velmi jemné. To vyžaduje poměrně velký výpočetní výkon (rychlost, objem dat) a proto se digitální technologie začala v masovém měřítku prosahovat až v 80. letech (technologie CD), v telefonu GSM a u obrazu až s nástupem DVD technologií.

Zdroje dat:
Běžné informace které vnímáme svými smysly jsou analogové. Abychom je mohli zpracovat v počítači, musíme je digitalizovat pomocí vhodného zařízení (digitální fotoaparát, A/D převodník na zvukové kartě nebo Tv kartě, digitální videokamera, skener...)